Dětské otázky jsou nekonečné. Děti se ptají pořád a na všechno. Odpovídat je někdy lehké, někdy těžší a někdy nemožné. A v tu chvíli přichází na pomoc poetická knížka Ivana Klímy Jak daleko je slunce.
Ivan Klíma vypravuje a odpovídá mile, s lehkostí a moudrostí. Zabývá se tématy bytí, lidské existence, původu světa, ceny vzduchu nebo důležitosti lidského přátelství, lásky a úcty.
Knížku nádherně ilustrovala Hana Pavlátová (maminky, které znají Fler.cz, možná znají i ilustrátorku).
Rozhovor s Ivanem Klímou o knížce si přečtěte na stránkách nakladatelství Portál, které knihu vydává. Tam si můžete i knihu koupit, a to za 215 Kč.
Ukázka z knihy: Jak vzácný je oheň
Co je na světě nejteplejší?Nejteplejší ze všeho je sám oheň.
Je teplejší než nejteplejší kožich?
Oheň je teplejší než nejteplejší kožich.
Než hora kožichů?
Oheň je tak horký, že může spálit i horu kožichů.
I když budou kožichy ve skříni?
a Oheň může spálit i skříň.
I když bude skříň ze železa?
I takovou skříň by mohl oheň spálit. Oheň může spálit všechno.
Ale to je oheň strašně nebezpečný, když může všechno spálit!
Oheň je nebezpečný, proto se ho lidi vždycky báli. Ale je také velmi užitečný a kdysi byl tak vzácný, že ho lidi chránili jako velký poklad.
Jak mohl být oheň vzácný, když stačí škrtnout sirkou a zapálit třeba kus papíru?
Lidé neměli sirky ani papír!
A jak tedy rozdělávali oheň?
Lidé ho nedokázali rozdělat a také ho neměli. Znali oheň leda zdálky, znali ho v podobě blesků, kterých se báli, a když se stalo, že blesk uhodil do nějakého stromu, který spálil, báli se i toho stromu, věřili, že v tom stromě se usídlil duch blesku, který přemohl ducha stromu, a je proto mocný. Ti lidé tehdy ještě neuměli skoro nic z toho, co umíme dnes, živili se semeny rostlin, které divoce rostly, oříšky a plody planých stromů; maso zvířat, která se jim podařilo polapit, museli jíst syrové. Lidí bylo také velice málo a žili v malých skupi nách roztroušeni v hlubokých lesích, na březích jezer či na úpatích hor. Jedna z těch hor, pod níž žili, byla sopka, v jejímž nitru dřímal oheň a ten vypouštěl vzhůru nepřetržitý oblak dýmu, občas dokonce vyšlehával vzhůru ohnivými plameny, které zvláště v noci byly vidět z velké dálky. Přitom se často chvěla zem a od hory se neslo dunění. Lidé nevěděli, že to duní oheň skrytý v nitru hory, myslili si, že to uvnitř sídlí obzvláště mocní bohové, kteří dávají najevo svůj hněv, a lidé se jejich hněvu báli tak, že jim spěchali přinést nějakou oběť. Kouzelníci, které lidé považovali za nejmoudřejší, tvrdili, že bohové mají podobu svítících hadů, a je jim proto třeba obětovat něco z toho, co hadi rádi pojídají: králíka, kůzle anebo selátko. Často však oběti ne pomohly, sopka chrlila oheň jako zběsilá a lidé cítili i na dálku teplo plamenů. Tehdy se obzvláště děsili, dávali se buď na útěk, nebo se vrhali na zem a prosili bohy sopky, aby se nad nimi slitovali.
Jednou se přihodilo, že udeřila obzvláště zlá zima. Potoky i jezera zamrzaly skoro až ke dnu a stromy v lesích úpěly pod přívaly sněhu. Lidé ještě neuměli stavět domy a mohli hledat úkryt jen ve skalních jeskyních, ale kámen promrzl tak, že když na něj dopadla kapka vody, okamžitě se proměnila v led, a když na něj lidé stoupli bosou nohou, noha jim ke kameni přimrzala. Lidé se k sobě navzájem tiskli, halili se do kožešin ulovených zvířat, ale kožešiny mrazem ztvrdly a zdálo se, že vůbec nehřejí. Děti plakaly, ženy naříkaly a prosily ty z mužů, které považovaly za obzvláště silné a mocné, které považovaly za čaroděje, kouzelníky či náčelníky, aby něco udělali, aby prosili o teplo bohy, co vládnou nad počasím. A čarodějové i kouzelníci zkoušeli všechna svá kouzla a zaříkávání, ale nic z nich nepomáhalo, mráz stále sílil a lidé pochopili, že nestane-li se nějaký zázrak, všichni zahynou.
Tehdy se mezi nimi zvedl mladíček, kterému říkali Rychlý jelen, do vedl totiž běhat tak rychle, že někdy dohnal i prchající srnku anebo za jíce, a řekl:
„Vždyť víme, že naše hora vydechuje teplo, pojďme tam a zahřejeme se.“
Ale ostatní ho okřikli. V hoře přece sídlí bohové a ten, kdo by na ni vstoupil, by je rozhněval tak, že by ho zničili. A nejspíš by se je jich hněv přenesl i na všechny ostatní. Mladíček umlkl, protože se ne slušelo, aby přemlouval starší a zkušenější, ale když za ledové noci nemohl usnout, když slyšel kvílení žen a pláč batolátek, rozhodl se, že na horu dojde sám a zkusí hoře uzmout něco z jejího tepla a donést je ostatním.
A tak se tedy uprostřed noci vyplíží z jeskyně a vydá se směrem k sopce. Jeho pouť není snadná, ne proto, že v noci je tma, ale proto, že sněhu je mnoho a nikde není cesta, cesty tehdy lidé ještě neznali, užívali těch, které vyšlapala zvěř. Rychlý jelen si tedy najde jednu z takových stezek, má silné nohy a dokáže běžet i v tom divokém a zasněženém lese. Běží celou noc, a když se k ránu slunce vysouká z prochladlých mlh, Rychlý jelen uvidí přímo před sebou sopku pokrytou sněhem, nahoře nad kráterem se vznáší oblak z kouře a páry. Všimne si také, že ten oblak je odspodu narudlý, jak jej ozařují plameny. Ale mladíček nezná plameny, myslí si, že to bohové hory mají barvu jako sluneční červánky, ulomí si tedy obrovskou větev, aby se mohl bránit, pokud by ho bohové napadli, a vydá se vzhůru po svazích hory.
Podivné mu připadne, že jak se blíží vrcholu, ubývá sněhu, až zmizí docela a země pod jeho nohama začíná hřát, a on cítí podivný pach, který až dosud nikdy nepoznal a o němž si myslí, že to je dech bohů té hory. Ten pach sílí, je čím dále tím odpornější a způsobuje, že mladí ček sotva dýchá, už neběží, už se jenom vleče vzhůru po svahu, pose tém velkými, holými balvany.
A jak se blíží ke kráteru, slyší stále mocnější dunění a chropot. Ač koli je statečný, strach ho začíná přemáhat, bojí se, že každou chvíli se odněkud snese zlý duch, aby ho zabil. Tiskne tedy pevně svou jedi nou zbraň, tu holou větev, dokonce se jí začne ohánět, aby ducha zaplašil.
Tak se vyšplhá až na okraj kráteru, z něhož stoupá nejen páchnoucí dým, ale i žár, který zcela přemohl chladné povětří, je tu jako v nejtep lejším létě. A v té chvíli to z nitra hory obzvláště silně zaduní a na okraj kráteru se vyřine něco žhavé lávy. To je zlý duch hory, podobá se svítícímu hadu, napadne mladíčka, a ten svou větví začne do svítícího hada bušit. Ale stačí jen několikrát uhodit, větev se vznítí. To už se Rychlý jelen vyleká tak, že se obrátí a dá se i s hořící větví na útěk. A jak sbíhá po svahu sopky, všimne si, že z hořící větve sálá teplo. A běží tedy, jak nejrychleji dovede, aby teplo donesl až tam, kde se zi mou třesou jeho lidé. Jenže větev hoří stále víc, a jak se oheň blíží jeho ruce, pálí tak, že mladíček musí větev zahodit. Větev dopadne na zem vedle jiné větve a mladíček si všimne, že oheň přeskakuje na druhou větev, vezme tedy nově hořící větev a znovu utíká. Během své cesty ještě několikrát vymění dohořívající větev za novou. Začíná už další ledová noc, když s hořící větví doběhne k jeskyni, kde žijí jeho lidé. Položí větev na zem a rychle přinese několik dalších větví a při loží je na oheň. Lidé se mezitím seběhnou a s úžasem anebo dokonce s hrůzou hledí na plameny, ale zároveň cítí, jak z plamenů sálá teplo, a ti nejodvážnější udělají několik kroků blíž k ohni, aby se konečně po tolika dnech ohřáli. A jak je teplo začne prostupovat, pocítí takovou úlevu, že se roztančí kolem ohně a objímají se a křičí radostí. Mladíček mezitím pokyne ostatním, aby se s ním vydali vyhrabávat ze sněhu větve. Brzy nanosí celou horu větví. Od té chvíle mají oheň a chrání ho jako největší poklad, ve dne v noci se střídají hlídači, kteří dbají o to, aby oheň nevyhasl. A brzy si někdo všimne, že maso, jehož se dotkly plameny, nejen libě voní, ale je měkčí a lépe chutná, a mnohem později vnuci jejich vnuků objeví, že oheň taví kovy a tehdy začnou prvně místo kamenných nástrojů používat nástroje zhotovené z kovů, ale to už umějí oheň i sami rozdělat.
Co se stalo s Rychlým jelenem?
Rychlý jelen ještě dlouho žil a všichni si vážili jeho statečnosti a moudrosti, takže se stal náčelníkem svého kmene. Lidé na něj dlouho vzpomínali a vyprávěli o něm. Ale jak čas plynul, v jejich vyprávění se jeho podoba stále víc měnila, nakonec si vyprávěli krásnou báji o mocném a dobrém Titánovi, který ukradl bohům oheň. Bohové ho za trest přikovali ke sloupu v divokých skalách, ale oheň lidem zůstal a už si bez něho nedovedli představit život.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za Váš komentář.